Na naší planetě žijí miliony nejrůznějších druhů zvířat. Je proto zvláštní, že skutečně jen minimum z nich používá hlasovou komunikaci. V ní jsme samozřejmě přeborníci my lidé, kteří již v podstatě ani jinak komunikovat neumíme. Přesto se v přírodě jedná o schopnost velmi vzácnou.

Je pravdou, že ji nemají ani naši nejbližší příbuzní, šimpanzi. Ve skutečnosti ji, kromě lidí, najdeme již jen v modifikované formě u zpěvných ptáků, kde jimi vyjadřují především emoce, nikoliv myšlenky, a pak také u kytovců, kde se již přeci jen více podobá té naší.

Můžeme se tedy ptát, proč ji jiné druhy nemají. Koneckonců je to jeden z nejlepších způsobů, jak vyjádřit konkrétní myšlenku. A například při koordinaci lovu ve vlčí smečce by se rozhodně mohla uplatnit. Proč ji tedy tato zvířata nemají?

Důvod je poměrně jednoduchý: jistě, vokalizace má své výhody, ale také nevýhody. Tou hlavní, a to jak pro predátory, tak i pro kořist, je to, že prozrazuje naši polohu. Druhá strana tak bude vědět o naší přítomnosti dřív, než bychom chtěli, což může celé úsilí zmařit.

U lidí byla situace poněkud specifická, neboť my lovíme nikoliv těsným přiblížením ke kořisti a jejím napadením, nýbrž štvaním. A při něm můžeme klidně mluvit, neboť cílem je zde udržovat kořist v pohybu, dokud nepadne vyčerpáním.

Pro kytovce platí zase jiná pravidla – voda vede určitý typ zvukových vln lépe než vzduch, takže volání se rozléhá mnohem dál. Navíc ryby většinou nejsou dostatečně chytré na to, aby si uvědomily nebezpečí, dokud není příliš pozdě. Nehledě na to, že kosatky i ostatní delfínovití často loví i zvířata, která ve vodě nepobývají celou dobu, například mořské ptáky či tuleně. Mohou si tedy dovolit tento způsob dorozumívání.

U naprosté většiny druhů je však mnohem lepší využívat řeč těla, která sice neumožní sdělit tolik myšlenek, je však mnohem tišší a pro běžnou potřebu je naprosto dostačující.